Pokud vášeň definujeme jako něco, co nás baví a naplňuje, něco, u čeho zůstáváme i v momentech, kdy se nám nedaří a kdy bychom to mohli vzdát, ale přesto nepřestaneme – pak pro mě vášeň znamená celoživotní poznávání a hledání hlubší pravdy.
Každý člověk by si měl někdy položit otázku: Proč vlastně dělám to, co dělám? Dělám to pro sebe, pro druhé, nebo proto, že mě k tomu vede něco hlubšího? U mě to nikdy nebylo jen vědomé rozhodnutí. Spíš přirozená cesta, která mě provází celý život.
Vždycky mě bavilo poznání. Učila jsem se na základní škole, na střední škole, na vysoké škole, později znovu na další vysoké škole. Absolvovala jsem různé kurzy, vzdělávací i rozvojové programy. Neustále jsem měla potřebu rozšiřovat své vědění. Nešlo ale jen o samotné informace. Největší naplnění jsem vždy cítila ve chvíli, kdy jsem dokázala věci spojovat a vidět širší souvislosti – takzvaný „bigger picture“.
Naše vzdělávání je často rozdělené do jednotlivých předmětů – zeměpis, přírodopis, fyzika, chemie, matematika. Každý předmět existuje jakoby odděleně. Jenže ve skutečnosti je všechno propojené. Rostliny souvisí s klimatem, klima s geografií, geografie s ekosystémy. Svět není rozdělený na jednotlivé předměty. Svět je jeden celek.
Postupem času jsem začala vnímat ještě jednu rovinu – rovinu duchovní. Ta pro mě začala doplňovat obraz reality způsobem, který mi najednou dával mnohem hlubší smysl. Tato cesta často nezačíná jen z čisté zvědavosti. U mnoha lidí – a i u mě – začala skrze životní výzvy, nepohody, symptomy, nemoci nebo různé životní situace, které člověka nutí zastavit se a začít se ptát.
Proč se mi to děje? A proč se to děje právě mně?
Například proč se dva lidé vyrůstající ve stejné rodině, se stejnými rodiči a podobnou výchovou, vydají úplně jinými cestami. Tyto otázky mě postupně vedly k hlubšímu zkoumání života. Začala jsem si všímat synchronicit a souvislostí, kdy jeden zdánlivě malý akt může ovlivnit řetězec dalších událostí.
Čím více jsem se do těchto témat ponořovala, tím více jsem si uvědomovala, že naše mysl má své limity. Jsou věci, které nedávají okamžitě logický smysl, a protože nejsou snadno uchopitelné rozumem, máme tendenci je odmítat. Jenže to, že něco naše mysl nedokáže plně pochopit, ještě neznamená, že to neexistuje. Naše vědomí má totiž mnohem širší možnosti než samotná mysl.
A právě tato oblast – oblast vědomí, souvislostí a hlubších principů života – je tím, co mě nejvíce naplňuje. Je to cesta, která se postupně odkrývá vrstvu po vrstvě, jako když loupeme cibuli. Všechno přichází ve správný čas, přesně ve chvíli, kdy jsme připraveni to zpracovat, přijmout a znovu se s tím spojit. Nejprve loupeme povrchové vrstvy a postupně se dostáváme hlouběji. A někdy tam nacházíme věci, které by nás dříve ani nenapadlo, že v sobě neseme.
Součástí této cesty je také pochopení toho, jak vzniká trauma. Trauma často vzniká ve chvíli, kdy je pro nás nějaká zkušenost příliš silná – když míra strachu, stresu nebo bolesti přesáhne to, co jsme v daném věku schopni unést. Abychom mohli situaci přežít, naše psychika vytvoří ochranný mechanismus a část prožitku se jakoby oddělí a uloží mimo naše vědomí. Díky tomu můžeme pokračovat dál, ale tyto části v nás zůstávají – nevědomě. Právě načasování je jedna z důležitých rovin, jak jsem vypozorovala. K odkrytí traumatu dochází právě ve chvíli, kdy jsme schopni ho zpracovat.
Často se setkávám s názorem, že není dobré vracet se do minulosti a že bychom měli žít pouze přítomností. Já to ale vnímám jinak. Podle mě je právě pochopení vlastní minulosti jednou z cest k celistvosti. Pokud neznáme sami sebe a celý svůj životní příběh, nemůžeme být v přítomném okamžiku skutečně plně přítomní.
Přítomnost není útěk od minulosti. Přítomnost vzniká ve chvíli, kdy je naše minulost pochopena, přijata a integrována.
Lidé si často myslí, že jejich poslání musí být zároveň jejich povoláním. Ale nemusí to tak nutně být. Někdo může být například zubařem a zároveň jít hlubokou cestou duchovního rozvoje a sebepoznání. Bylo by krásné, kdyby naše poslání bylo zároveň i naším povoláním, ale není to podmínkou.
Moje vášeň spočívá ve zkoumání toho, kým jsem a všech souvislostí, které s tím souvisí. Co nesu ve svém vědomí i nevědomí. S čím jsem sem přišla a jaký život jsem si přišla prožít. Věřím, že některé věci jsou v našem životě předem dané a jiné můžeme svými rozhodnutími měnit. Vědomý život je podle mě jednou z největších kvalit života – když si uvědomujeme, co se děje, proč se to děje a co s tím můžeme dělat. Neexistují chyby, pouze zkušenosti, na kterých se učíme.
Ve svém životě jsem prošla mnoha kurzy, terapiemi i stavy rozšířeného vědomí. Postupně se všechny tyto zkušenosti začaly skládat do jednoho komplexního celku. Stejně tak lidé, které ve svém životě potkáváme, nejsou náhodní. Často jsou našimi učiteli nebo zrcadly a pomáhají nám lépe pochopit to, co právě prožíváme.
A to je moje vášeň. Všechno se vším souvisí.
Ne pokaždé je to, co objevím, příjemné. Ale velmi často po určitém procesu léčení či pochopení přichází pocit lehkosti, radosti a hlubší chuti žít. Žít obyčejné, prosté okamžiky života, láskyplně se o sebe starat a pečovat o své vztahy. Například řešení nějaké rodové zátěže má následně pozitivní dopad na další generace a každý krok k uzdravení sebe chtě nechtě pomáhá i našemu okolí a to mi dává velký smysl.
Hledání hlubšího smyslu života je pro mě cestou, která nikdy nekončí. A právě v této vášni pro poznání, propojování souvislostí a zkoumání života nacházím velké naplnění.